Několik charakteristik

Dějiny rodu Prusíků · 1515 – 1968 · Jaromír Prusík · ↑Prolog

Kraj, v němž žili naši předci, patřil od pradávna do kraje Rakovnického. Také Soupis poddaných podle víry, dokončený v dubnu 1651, patří do tohoto kraje, ačkoliv panstvím byli naši předci poddáni Plasům a potom i jiným vrchnostem. A tyto vrchnosti nesídlily vždy v Rakovnickém kraji. Teprve 21. srpna 1788, nedlouho před smrtí císařovny Marie Terezie, bylo celé Plassko začleněno do Plzeňského kraje. Všechny katastrální zápisy a berní povinnosti jsou od toho dne vedeny již v tomto kraji, kam jistě Sedlec etnograficky vždy spíše patřil. Když mluvíme o povinnostech poddaných, tu jistě nás musí zaraziti to, že v době Gryspeků v 16. století prakticky nebylo robot a jen vlastně platilo se vrchnosti buď naturáliemi, nebo penězi. I v mnohem pozdějších staletích představoval nájem pro sedláky různý druh berních povinností. Žilo se tehdy leckdy poměrně snadno a jindy zase byl život velmi krutý.

V 18. až 19. století byla již robota zcela vžitým pojmem. Sedlák měl robotní povinnost s potahem, a to celý rok týdně s dvěma kusy tři dny, ale protože vždy celý den neobětoval, musil ještě tři dny ruční roboty posílati. Když byly v týdnu dva svátky, robota byla jen dva dny. O vánocích a velikonocích byl týden bez roboty. Ve žních dostávala robotující osoba bochníček chleba a dvakrát denně jídlo. Za celé žně dostali pak poddaní v jedné obci celou várku piva o osmnácti sudech čtyřvědrových. Chalupníci robotovali ručně tři dny, někteří z nich jen dva dny.

Obilí na prodej se vozívalo z celého Plasska do Mantiny, jak se říkalo Manětínu a někdy též do Mlác, jak se říkalo Mladoticům. Tam obilí kupoval hostinsky. Někdy také přijížděli pro obilí sami formani. Do Bílova formani jezdili málo, poněvadž si stěžovali, že v obilí bývá “stoklas”. V Sedlici bývalo obilí dobré kvality.

Ve vesnicích menších nebývalo vždy mnoho řemeslníků v dávných dobách. Tak v Sedlci byl kovář, ale krejčí jen v blízké Žebnici, krčmáři byli v Plasích, Mladoticích, Dřevci, Hrádecku nebo v Královicích, ševci také jinde, šindelář v Kopidle, kameník v Potvorově, tkadlec v Černíkovicích a na Hadačce, ovčácký mistr jen v Plasích, Sechuticích a v Královicích. Mlynářů bylo však hojnost.

Za panování císaře Rudolfa II. kolem roku 1600 žili Prusíci jen v jednom místě, v Sedlci. Tak to bylo i po třicetileté válce v Čechách, ale mimo to již tehdy žil jeden člen rodu v Polsku. V době tureckých válek po roce 1700 žili Prusíci v Čechách již na dvou místech, v Sedlci a v Plasích. V době Napoleonově, kolem roku 1800, žili již i ve Stražišti. Po revolučním roce 1848 existovali členo­vé našeho rodu již na třinácti místech v Čechách. A v roce 1968, kdy píšeme tyto dějiny našeho rodu, žijí členové v naší vlasti a ve světě nejméně ve čtyřech stech různých místech.

Dnes se tvrdí, že se věk lidí prodlužuje proti minulosti. Je pravdou, že úmrtnost dětí byla kdysi obrovská. Často v rodinách s deseti až patnácti dětmi dospěly jen dvě. Je pravda, že mnoho zhoubných nemo­cí, jako byly černé neštovice a záškrt, byly vymýceny, zrovna tak jako úmrtnost rodiček. Když však sledujeme věk našich dávných předků, jeví se to vše v poněkud jiném světle. Byly války, těžké doby, robota, ale život měl v celku pomalejší a klidnější tempo, bylo méně hřmotu, risika a všeho toho špatného, co nám zase přinesla nová doba a civilizace. I tento jiný ráz života našich předků přispěl asi k tomu faktu, že průměrný věk osmnácti Prusíků, narozených v~Sedlci od roku 1515 až do roku 1825 je 65 let.

Pozoruhodné je, jak některé pozdější rodové větve jsou početné a jiné velmi malé a jak také se měnila národnost jejích členů. Je pravda, že ve všech větvích jsou zaznamenáni členové, kteří žili nebo žijí dnes v cizině. Mnozí z nich však ztratili národnost teprve emigrací za oceán, do Vídně a jinam, ale někteří již také přímo v Čechách.

Nejsilnější naší rodovou větví je tzv. “Výrov”. Pátrání po potomcích a jejích členech bylo sice obtížné, ale nejúspěšnější. Početnost její lze si vysvětlit také tím, že její zakladatel Vojtěch Prusík měl osm dětí a z nich jen syn Blažej byl knězem. Další tři synové a čtyři dcery měli četné potomky. Není tomu tak již v jiných větvích.

Větev “Sedlec” je sice dosti silná proti ostatním, ale přece jen o dvě třetiny slabší než výrovská. Její za­kladatel Václav Prusík, bratr Vojtěchův, měl sice šest dětí, které dospěly aspoň deseti let, ale dcera Barbora, provdaná Levá, zůstala bezdětná, další Marie zemřela jako desetileté děvče a jen Kateřina, provdaná Kouklová, měla četné potomky.

Syn František zemřel ve 21 letech a měl pouze jednu dcerku, Tomáš se dožil jen čtyřiceti let a jen Vojtěch měl četnější potomky.

Větev “Červená Řečíce”, jejímž zakladatelem byl František Prusík, je vůbec nejslabší a dnes je již tato větev úplně uschlá.

U větve “Nebřežiny”, jejímž zakladatelem byl Josef Prusík, je mezera u potomků jeho dcery Josefy, provdané Křížové v Nebřežinech. Je to průměrně silná větev.

Větev “Plasy” založil Antonín Prusík a je to malá větev.

Dosti velký počet potomků se poněmčil nebo jinak ztratil českou národnost z větve “Stražiště”. Zakladatelem jejím je Vojtěch Prusík.

Úplně poněmčená je větev tzv. “Jihlava”, jejímž zakladatelem byl Josef Prusík. Nebyla kdysi nejmenší, ale dnes žije již velmi málo jejích členů a to jen v Rakousku a Německu.

Větev tzv. “Kuchyně u Herálce”, kde v myslivně působil a zemřel její zakladatel Jan Prusík, je průměrně silná. Také někteří její členové ztratili českou národ­nost.

Snad se může po letech státi, že některá naše další větev vymře, ale jejím zánikem určitě nezmizí náš rod. Vždyť po meči žijí nás stovky a po přeslici jsou to tisíce. Nyní vylíčíme podrobně osudy všech rodových větví. Bude to od roku 1805, kdy se narodilo první dítě nejstaršímu ze zakladatelů větví Vojtěchu Prusíkovi ve Výrově až po naše časy do roku 1968, kdy sepisujeme tyto dějiny našeho rodu.

Statek číslo 8 ve Výrově „u Boudů“, kam se roku 1803 přiženil Vojtěch Prusík ze Sedlice a založil zde rozsáhlou větev rodu. Snímek z roku 1808.
Statek číslo 8 ve Výrově „u Boudů“, kam se roku 1803 přiženil Vojtěch Prusík ze Sedlice a založil zde rozsáhlou větev rodu. Snímek z roku 1808.
Pohled na Výrov po požáru v roce 1911.
Pohled na Výrov po požáru v roce 1911.